„Vaše zdraví je i naše starost“
16.01. 08Muzikoterapie
Pár slov o historii muzikoterapie což je komunikace prostřednictvím umění, které zvyšuje citlivost vnímání člověka a ten se stává lidštějším, více společenským a méně osamělým.
- Pravěk
Hudba a rytmus jako léčebné prostředky jsou lidmi používány už od nepaměti. Původně byla hudba chápána hlavně jako forma komunikace s nadpřirozenými silami, jako způsob, kterým se lidé snažili zapůsobit na bohy a démony ve prospěch svého kmene, nebo určitého jedince. Byl to také způsob boje s úzkostí a s chorobami. Při magickém léčení a zaklínání byl hlavní rytmus vytvářen poměrně prostým způsobem, například tlučením holí do dutého kmene nebo o kámen. Měnila se přitom opakovaně intenzita a tempo a magický vliv tohoto rytmu ještě umocňoval šaman svým zpěvem. Ten obsahoval výrazově působící slova a rytmus úderů, tempo a dynamika zpěvu strhávaly ostatní k živelnému pohybovému projevu.
Podle J. Schánilcové-Vodňanské je hudba „... u přírodních národů nezbytnou součástí denního konání, je součástí kultury, magických obřadů i léčení. Píseň je zde vždy funkční. S její pomocí bojuje přírodní člověk o zdraví, o dobrý lov, o štěstí, o lásku. Je součástí rituálů smrti a narození nebo přivolávání slunce a deště. Mimo obřady se ta která píseň nikdy nezpívá. Základním stavebním materiálem všech rituálů je hudba a tanec. Pasivní publikum neexistuje, tančí a zpívají všichni. Zlí démoni jsou zaháněni monotónními zpěvy, v nichž se opakují krátké intervaly, krátké motivy a které se vždy vracejí na výchozí tón. K tomu připojený rytmicky se opakující tanec vzbuzuje pocity euforie, extáze, jež zde však není spojována s pouhým prožitkem slasti radosti. Jde o něco víc: O stav vytržení mezi životem a smrtí, o stav mezi božstvím a lidstvím. Jedině v tomto stavu se napojují na magické síly, které ovlivňují jejich životy...“.
Postupně se tak vyvinuly z primitivního způsobu magického léčení určité formy rituálu, jež se diferencovaly vzhledem k jednotlivým druhům onemocnění. Pozvolna se také vytvářely nové hudební nástroje a každý kmen si vytvářel vlastní osobité rituály odlišné od těch ostatních.
Hudba, rytmus, zpěv a tanec v takových obřadech měly značnou dynamiku. (J. Alvinová uvádí tempo okolo sta úderů za minutu.) Věřilo se že hudba, kterou provozuje šaman, účinně zahání a vyhání z těla nemoci a zlé duchy. Některé národy měly dokonce pro pojmy hudba, tanec a zpěv jen jeden jediný výraz.
Podle F. Desmora (l927), autora knihy Hudba amerických Indiánů, zpívali například Indiáni kmene Wallawala, kteří onemocněli, a zpívali až několik hodin denně. U Indiánů kmene Ogibwa šaman seděl u hlavy nemocného a zpíval mu. Rituály měly jak léčebnou, tak jindy také preventivní funkci a v jejich moci bylo zahnat zlé duchy a nemoci daleko za území kmene. Jednalo se nejen o nemoci jednotlivce, ale někdy také o poruchy spíše sociálního rázu, když se například rodilo málo dětí a kmen začínal vymírat. Pro Indiány byly rituály obdařeny nejen magickou silou, v jejíž moci bylo jednotlivce i společenství uzdravit. Zároveň to byla pro celý kmen také skvělá zábava. Přírodní národy totiž zdaleka neoddělovaly tak striktně, jako to děláme my, prvek zábavy a hry od vážného ponoření do skutečnosti, do určitého tématu. Terapie tu často spočívala i ve vytváření jakési modelové situace, dramatu stylizovaně podávajícího průběh choroby a její postupné léčení vedoucí až k uzdravení nemocného. Ten svou aktivní účastí a hrou v rituálu jasně vyjádřil svoji vůli a touhu po uzdravení.
- Starověk
Je řada těch, kteří kráčeli na cestě víry v magii hudby: Platon, Aristoteles, Asklepios, Galénos, Seneca, Pythagoras, Avicena a další. Obdivovali zvláštní sílu hudby i její vliv na harmonizaci osobnosti a na sjednocení člověka s vesmírem.
Terapii hudbou znaly v podstatě všechny starověké civilizace. Vysoce tuto terapii hodnotili v Egyptě, Asýrii, Babylonu, v Izraeli, Řecku a Římě.
Ve Starém zákoně najdeme zmínky o vyléčení krále Saula z depresivních stavů za pomoci hry na harfu. V Egyptě už tři tisíce let před naším letopočtem plavili své nemocné po Nilu na loďkách za doprovodu uklidňující hudby, hrané na jednoduché nástroje.
Jak byla terapeutická hodnota hudby uznávána ve starém Řecku, je zřejmé i z toho, že bůh Apollon byl bohem hudby a zároveň byl uctíván jako dárce zdraví. Řekové chápali význam hudby také profylakticky, jako prevenci v oblasti mentální hygieny, kde hudba pomáhá vytvářet rovnováhu mezi psychickou a somatickou složkou člověka. Hudební terapií se proto zabývali, jak už bylo řečeno, i myslitelé, jako byl Pythagoras, Platon, Aristoteles, a můžeme je pokládat za přímé předchůdce muzikoterapie.
Aristoteles razil pojem hudební katarze. Měl jím na mysli určitou formu uvolnění a odplavení zátěžových faktorů, stavů za doprovodu emocí. Důležitější je podle něj hudbu poslouchat nežli aktivně hrát. Léčitel Aeskulap předepisoval terapii hudbou citově narušeným pacientům a Pythagoras považoval hudbu za přímý odraz a projev harmonie řádu vesmíru. Předpokládal, že hudba je schopna nastolit tento harmonický řád kosmu v člověku.
Platon upozorňuje na morální význam hudby ve výchově a vzdělávání a na její profylaktickou funkci. Ve svém díle Charmides doporučuje podávat na bolesti hlavy lék vyrobený z listů rostlin zároveň s magickým zpěvem. Bez hudby a zpěvu není lék účinný. Básník Homér popisuje, jak Achilles utišoval zpěvem a hrou na lyru svou zuřivost, a v eposu Odyssea líčí, jak Odysseova rána přestala při hudbě a zpěvu krvácet.
Uvedení myslitelé se zabývali také různým působením používaných modů. Dorské stupnici připisoval Aristoteles duchovní sílu a stupnici lydické mimořádný vliv na děti. K doprovodu zpěvu byla za optimální nástroj považována lyra. Ceněna byla píšťala i flauta (aulos), kterou zavrhovali jen pythagorejci. Obecně se věřilo, že tóny kitháry napomáhají procesu trávení.
Římané převzali tradici muzikoterapie od Řeků a velký římský lékař Galenos doporučoval hudbu například jako protijed při uštknutí hadem. Na uštknutí pavoukem tarantulí byla v Apulii hudba a tanec vůbec jediným lékem. Jakmile se u postiženého začaly projevovat křeče a psychické poruchy, hráli mu léčitelé ve zrychlujícím se tempu na tamburíny a on začal poskakovat a tančit. Tančil až do vyčerpání, protože jenom tak mohl, spolu s potem, dostat ze svého těla smrtelný jed. Z této hudby, která měla rychlé tempo a opakované melodie, vznikl tanec nazvaný tarantela.
- Středověk
Po pádu říše římské tradice terapie hudbou v západní Evropě postupně upadá do zapomenutí. Z období středověku se zachovaly jenom ojedinělé zmínky o využití terapie hudbou, například při léčení tance svatého Víta (chorea minor). Dále cituji: „Některá bohatá města si dokonce najímala hudebníky a pištce, kteří měli svojí hrou uklidňovat nemocné lidi v tom případě, že by na ulici nečekaně dostali nervový záchvat.
- Renesance a novověk
V období renesance se muzikoterapie opět dostává spolu s dalšími vědami o člověku do centra pozornosti. Anglický lékař R. Burton se zaměřoval na využití hudby při duševních poruchách a francouzský lékař Ambroise Paré studoval možnosti působení hudby na chirurgicky léčené pacienty.
- 17. a 18. století
V 17. a 18. století se objevuje ještě více teorií a praktických metod. Anglický lékař R. Brocklesby píše první ucelenou publikaci o systému muzikoterapie. Také na Slovensku žijící lékař I. R. Ambro napsal spis o léčení hudbou používaném v medicíně. Léčbě hudbou se v 17. a 18. století říkalo atromusia a mezi základní principy tohoto oboru patřilo starořecké učení o harmonii kosmu, která se promítala za pomoci hudby do živého organismu. Z křesťanského učení byla převzata myšlenka transcendentálních sil, které mohou mít nebo mají vliv na psychiku a psychosomatické pochody v člověku. V atromusii se věnovala pozornost i fyziologickým a biochemickým procesům při percepci hudby.
Na konci 17. století vydává jezuita A. Kircher (1602–1680) významné dílo Phonurgia Nova (l684), v němž prezentuje názor, že existuje hudba dvojí: přirozená a umělá. Přirozená hudba obklopuje vesmír a umělá je ta, která představuje harmonické složení těla a jeho vnitřní fyziologické pochody.
E. A. Nicolai se zabýval somatickými reakcemi na poslech hudby, zejména změnami tepu a rytmu dýchání. Nicolai přiznává, že hudba může uvolňovat afekty, a tak terapeuticky působit. Tomuto pojetí odpovídá i známý případ španělského krále Filipa V., jenž trpěl melancholií a depresemi. Z těchto stavů byl úspěšně vyléčen zpěvem slavného operního zpěváka Farinelliho, který byl za tím účelem pozván ke dvoru.
„V 17. a 18. století se tedy objevila profese, která byla přímým předchůdcem muzikoterapeutů – atrohudebníci. Psychické změny chápali jako následek fyziologických pochodů v těle a léčili živou hudbou prostřednictvím speciálních léčivých skladeb.“
- 19. a 20. století
V l. polovině 19. století žádná nová koncepce atrohudby sice nevznikla, avšak v některých psychiatrických léčebnách se praktikovala léčba hudbou ve formě „aktivního zaměstnání za pomoci hudby“. Ve 2. polovině
19. století se pak muzikoterapii nedařilo vůbec a téměř upadla v zapomenutí, odsuzována jako nevědecká nebo „vědy nedůstojná hra“.
Až teprve na přelomu století se opět objevují snahy využít muzikoterapie v medicíně, v diagnostice však její terapeutické možnosti v centru pozornosti nebyly. Ještě počátkem našeho století někteří autoři, jako např. Schiller nebo Katnwer, nepředpovídají muzikoterapii větší uplatnění. Po druhé světové válce se však situace změnila.
- Současnost
Paralelně se švédskou školou muzikoterapie, kterou zakládá roku l948 A. Pontvik, se prezentuje hned v témže roce i škola americká. Je orientována jednak sociálněpsychologicky a jednak psychoanalyticky a zaměřuje se na problematiku chování. Směr orientovaný psychoanalyticky představují jména L. Shatin a J. Massermann, větev orientovanou na sociálněpsychologické faktory reperezentují R. Dreikurs, H. Douglass a
R. Wagner, B. R. Buttler a další.
Švédská koncepce oproti americké pokládá muzikoterapii za centrální obor v psychologii, protože hudba dokáže proniknout do duše hlouběji a bezprostředněji než slova, která jsou de facto jenom abstraktními symboly. K principům švédské školy se hlásí také Norsko, Dánsko, Finsko a Island.
Ve Velké Británii založila J. Alvinová Britskou společnost pro muzikoterapii a podobné společnosti byly založeny i v Kodani a v Rotterdamu.
V německy mluvících zemích reprezentují muzikoterapii hlavně jména H. G. Jaedicke a F. A. Fengler. V Lipsku pracuje od r. l969 sekce muzikoterapie, kterou založili Ch. Kohlerová a Ch. Schwabe. Na neurologické klinice v Lipsku byla vyvinuta speciální metoda muzikoterapie spojená s terapií spánkem, která je aplikována při neurotických poruchách.
V Rakousku vzniklo r. l959 První výchovné a výzkumné muzikoterapeutické centrum a muzikoterapie je zde na vysoké úrovni. Každým rokem se v Salcburku koná kongres odborníků, hudebních terapeutů, a Rakouská společnost pro muzikoterapii se zasloužila o to, že se obor začal přednášet už v r. l958 na Hudební akademii ve Vídni.
Britská společnost pro muzikoterapii, kterou založila J. Alvinová a v jejímž čele stojí A. Boulton – vydává časopis British journal of music therapy.
V Paříži byl založen Muzikoterapeutický ústav r. l969. Jeho činnost se orientuje do značné míry na terapii autismu u dětí, na pacienty s nevyjasněnou diagnózou a na skupinovou terapii psychotiků.
V r. l97l bylo založeno Švýcarské muzikoterapeutické fórum, díky kterému spolu mohou komunikovat odborní muzikoterapeuti z léčebně výchovných a dalších zařízení a z psychiatrických léčeben po celé zemi.
V r. l97l byl založen německý Výbor pro muzikoterapii a Společnost pro muzikoterapii. Jejich vliv je možné zaznamenat ve Španělsku, v Holandsku, ve Švédsku a ve skandinávských zemích. Muzikoterapie získává postupně respekt a prostor i ve zbývajících zemích Evropy a v zámoří. Vydávají se odborné časopisy, konají se pravidelné semináře, sympozia a kongresy.
V bývalém SSSR vznikla už v r. l927 na neurologické klinice v Moskvě metoda, která vychází z principů muzikoterapie. Autorem je V. A. Giljarovskij. Jeho následovníci vytvořili systém léčebné logopedické rytmiky pro děti trpící balbutismem a systém pro děti s poruchami sluchu a pro neslyšící. Vedoucí Institutu psychiatrie při Akademii lékařských věd
I. Zarikovan vyzývá v sedmdesátých letech k uplatnění principů muzikoterapie ve všech psychiatrických zařízeních a léčebnách v zemi.
G. Kogan zavedl v sanatoriu Zorka muzikoterapii v rámci speciální pedagogiky. Hudba podle něj vychovává i zušlechťuje, přináší estetické zážitky a vytváří radostnou atmosféru.
V Polsku jsou muzikoterapeutická centra v Krakově a ve Wroclavi, v Rumunsku pak v Kluži a v Predelu na Sinaji. V Maďarsku je hlavně v Budapešti muzikoterapie uplatňována ve spojení s Kodályho hudebně výchovným systémem.
V bývalé Jugoslávii se využívalo muzikoterapie na psychiatrických a neurologických odděleních u dětí, které překonaly mozkovou obrnu, u dětí s LMD, s poruchami řeči, sluchu, také v geriatrických klubech a při léčení alkoholismu. D. Breitenfeld založil r. l970 Muzikoterapeutické sdružení Chorvatska.
Na Slovensku se hudebně terapeutickými postupy pracuje v Bratislavě, v psychiatrické léčebně Pezinok a také v Ústavu pro emocionálně narušené děti v Lubochni. Od. r l968 patřila muzikoterapie mezi předměty vyučované na Institutu speciální a léčebné pedagogiky při FF UK v Bratislavě.
Na Psychologicko-výchovné klinice v Bratislavě se orientují Z. Mátejová a S. Mašura na muzikoterapii dětí i dospělých s poruchou řečové komunikace. Věnovali se také mladistvým a dětem neurotickým, dětem s LMD, s poruchami chování, mentálně retardovaným atd. Uskutečnili i cyklus pořadů pro mládež s problematickým chováním, ve kterých s úspěchem uplatňovali prvky muzikoterapie.
V České republice se muzikoterapie začala používat především v Praze v psychiatrické léčebně v Bohnicích, na Foniatrické klinice M. Seemana a na foniatrickém oddělení Logopedického ústavu pod vedením F. Kábeleho.
Systematicky a dlouhodobě u nás v oblasti muzikoterapie působí Jitka Schánilcová-Vodňanská, nejprve v protialkoholní léčebně u Apolináře a později ve Středisku péče o mládež a rodinu. Zde pořádá i výcvikové kurzy pro psychology, sociální pracovnice, pedagogy a další zájemce.
V Akademii sociálně umělecké terapie v Praze a ve Svobodné waldorfské škole J. A. Komenského v Příbrami pracuje muzikoterapeut Josef Krček.
Podle P. Pokorné využívá muzikoterapie ve spojení s metodou psychodramatu I. Strossová v Opavě a V. Mikula s kolektivem v léčebně Kroměříž. Pod vedením S. Kratochvíla je tu léčba hudbou zařazována i do programů skupinových aktivit v terapeutické komunitě dospělých při terapii neuróz.
Při Lékařské společnosti v Praze v současnosti existuje a aktivně pracuje také sekce muzikoterapie.
Obecné povědomí a úroveň muzikoterapie ve světě i v naší republice roste zároveň s tím, jak se rozšiřují její možnosti a oblasti využití v praxi. Rovněž mnozí dobří učitelé hudební výchovy využívají ve značné míře principů muzikoterapie, často i bezděčně, jak vyplývá z některých příběhů v této kn